Salvador Dalí versus Radozo
Salvador Dalí versus Radozo.
Řada mých známých umělců malířů a dalších mě často spojují se surrealistickým malířem Salvádorem Dalím. Je pravdou, že tento výjímečný surrealista se stal vzorem pro spoustu malířů a dalších umělců. Ani já nejsem výjimkou a musím konstatovat, že díla Salvádora Dalího mě vždy přitahovala a probouzela ve mně tok vlastní fantazie. Nechtěl bych opomenout ani dalšího mého oblíbence Wolfganga Lettla. Tyto dva surrealisty lze velmi snadno rozeznat podle formy zpracování díla- obrazu a přesto bychom našli prvky, které je spojují. Podobné je to i s mými díly, často spojovanými se Salvadorem Dalím. Někdy ho za to nemám rád, přesto , že to byly právě díla Salvádora Dalího, ze kterých jsem často čerpal jako z učebnice. Zajímali mě všechny tahy, stínování a další dokonalé křivky jeho umění, které tak dokonale dokázal namalovat. Jedna věc je však zcela jistá. Náměty k surrealistickým obrazům, tedy alespoň u mne, pocházejí z vlastních představ, vidin a dění okolo mé osoby. Bohužel dnes již umělec téměř nic nového nevymyslí. Všechny motivy, představy a náměty již někdo, někde namaloval, či jinak ztvárnil. Podobnost může tedy být v mnoha případech čistě náhodná. Například šuplíky Salvádora Dalího a vydlice podpírající různé další předměty a jiné kombinace. V surrealismu je toto dost ožehavé téma, alespoň pro mě. Ve své fantazii rád vidím věci levitovat, nebo podepřené jakousi berlí a je těžké se ubránit použití takové pomůcky v obraze. Je to zkrátka surrealismus a takové předměty do něj patří. Stejně jako ty šuplíky, nebo zásuvky a další. Není snad šuplík v každém z nás? Pro všechny milovníky surrealismu a umělce, kteří se v oblasti surrealismu pohybují mám jen malou radu. Buďte tím kým se cítíte být a nenechte se ovlivnit názory radílků a kritiků, protože jak pravil i Salvádor Dalí :
„Malíři, nebojte se dokonalosti. Nikdy jí nedosáhnete! Jste-li jen průměrní, můžete se snažit sebevíc malovat úplně špatně a lidé stejně vaši průměrnost rozeznají“
Já bych k tomuto jen dodal.
„Umělci, važte si sami sebe a bez ohledu na kritiku tvořte to co vás uspokojuje. Nehrajte si na génia, když jím ve skutečnosti jste! Každý z vás najde nakonec u někoho porozumění, někoho, kdo vaše díla ocení! Neschovávejte své vnitřnosti a zbytečně se nepodceňujte. Lidé vás nakonec stejně prokouknou.“
Znám osobně pár takových umělců, povýšených géniů, kteří jsou vyjímeční jen proto, že mají dobré známé, nebo příbuzné. Otázkou je jestli jim posměch těch, kteří je prohlédli, vadí.
Jsou surrealisté šílení, blázni, schizofrenici?
Všeobecně jsou surrealismus a surrealistické obrazy, považovány jako výsledek prožitého utrpení. Mezi zmiňované období vzniku surrealismu se často považuje konec druhé světové války. Prožití hrůzy a beznaděje. Myslím však, že k tomuto vzniku surrealismu napomohla hlavně doba. Lidé se po válce cítili konečně svobodní a byli schopni takové umění příjímout.
Navíc poznamenáni utrpením a s dobrou fantazií se s touto dobou lépe vyrovnávali. Surrealistický malíř, básník, či jiný umělec mohl být tedy klidně blázen, či šílenec a nikdo mu to neměl za zlé, protože ostatní lidé na tom byli podobně.
Nevím jaký názor mají ostatní surrealisté, ale já myslím, že surrealisté mají něco z toho společného – v sobě. Za sebe mohu říct, že můj pohled na svět je pro ostatní, někdy záhadou.
Vnímám věci kolem sebe dost hluboce a často vidím věci trochu jinak – živěji, až do morku kostí je rozebírám.Často pak v noci vidím různé surrealistické výjevy, jako živé ve skutečnosti. Je to dost depresivní záležitost, tyto vidiny. Je tedy těžké říct, zda jde jen o perfektní představivost a fantazii, nebo o šílenství. Na druhou stranu, člověk, který si prošel peklem jako já, v tom asi nebude mít nikdy jasno. Máte-li nějaké podobné myšlenky, staňte se surrealisty, osvobodí vás to.